"V bráně jsem mnohem víc nervózní, než v poli," říká domácí univerzál Jirka Trubač

Než jste nastoupil v minulém kole do brány áčka v Tasovicích, kdy jste naposledy chytal soutěžní zápas?
To bude tak dva a půl roku, co jsem naposledy chytal. Jenže nikdy to nebyla tak vysoká soutěž, maximálně jsem nastupoval v krajském přeboru, ale v divizi ještě ne. Vedení o mě vědělo, že můžu být záložní varianta v případě, že se někdo z brankářů z áčka zraní, a také jsem s nimi na tréninky chodil jako náhradní brankář, když někdo z mladších kluků nemohl přijít. Když se nedávno Kuba Klimeš na tréninku zranil, bylo to rychlé rozhodnutí vedení, že já půjdu do brány. Nenechám je ve štychu a vždy áčku rád pomůžu, když je potřeba.


V Tasovicích to vyšlo, inkasoval jste jedinou branku až v nastavení a gól domácích už nic neřešil. Jaká byla ale domácí premiéra ve čtvrté nejvyšší soutěži? Hned v první minutě hosté ze Ždírce vážně zahrozili…
Narovinu, čekal jsem, že si víc zachytám venku v Tasovicích, to je nepříjemný soupeř. Ale rozhodně více práce jsem měl tedy doma. A taky přiznám, že jsem byl nervóznější. Přece jen, poprvé doma v tak vysoké soutěži. Nebudu říkat, že tam nervozita nebyla. Navíc hned v první minutě soupeř střílel metr a půl od branky, naštěstí to šlo mimo. Hodně jsem si oddechl.


Zachytal jste si asi víc, než jste sám čekal? Hosté měli hodně rohů a také pár dobrých šancí.
Slabší týmy se často dokážou vyburcovat, na nedostatek práce jsem si stěžovat opravdu nemohl. Kluci už si naštěstí začínají zvykat, že vzadu stojím já a ne Kuba, který je skvělý gólman a má trošku jiný styl než já. Kluci v poli mě podrželi, bránění berou zodpovědně.


Některým byste mohl ve svém věku dělat otce…
Některým? To snad i půlce týmu. Samozřejmě mi všichni tykají, v kabině to tak funguje, nesnesl bych, aby mi třeba vykali. Kopeme za stejný tým.


S Kubou Klimešem to vypadá na delší zotavování, takže před sebou máte nejspíš ještě pár dalších divizních zápasů. Doma chápou, že program na víkendy máte rázem jasný?
Jsem z fotbalové rodiny, tři jsme hráli nebo hrajeme fotbal, takže už jsou na to všichni zvyklí. Zařídím se tak, abych na tréninky a zápas mohl odjet. Vypadá to, že pokud vedení nesežene nějakého dalšího brankáře, ještě se do brány podívám. A když ne, rád se vrátím do béčka, kde hraju v obraně.


Takže zkušenosti máte i jako hráč v poli? Co Vám sedí víc?
V době, kdy v Lanžhotě bylo dost gólmanů a já už jsem pomalu stárl, zvykl jsem si hrát vzadu, na stoperu nebo na bekovi. Přijde mi, že tam není tak velká zodpovědnost jako v té bráně. Nervóznější jsem spíš v té brance. Jsem srdcař a pomůžu i áčku, když je potřeba, a až to nebude akutní, vrátím se zase do béčka.